O VÝCVIKU
VYTRVALOSTNÍ ZKOUŠKA
Tento článek byl publikován v časopise PES PŘÍTEL ČLOVĚKA č. 2/2011.
Když jsem si pořizovala fenku holandského krátkosrstého ovčáka, měla jsem dvě přání: jedno VELIKÉ, druhé TAJNÉ. Velice jsem si přála, aby byla zdravá. A tajně – složit s ní vytrvalostní zkoušku. Jako oslavu jejího zdraví a důkaz naší radosti ze společného pohybu, na počest předchozí fence německého ovčáka, která si na sklonku života radosti z pohybu užila pramálo.
Je nasnadě, že jsem se krátce po dovršení Ajbinky prvního roku začala pídit po tom, kde bych si svůj sen mohla splnit. Zaujala mě vytrvalostní zkouška, kterou pořádá BOXER klub ČR pro své členy a jejímž účelem je dokázat, že – cituji: „Pes je schopen vydržet určitou tělesnou námahu, aniž by se na něm projevily známky větší únavy. Při tělesných poměrech psa takový důkaz může poskytnout běh, který způsobuje zvýšenou námahu vnitřních orgánů (zvláště oběhového systému a plic) a pohybového
aparátu. Projeví se však i některé povahové vlastnosti (např. temperament a tvrdost). Bezproblémové absolvování této zkoušky je důkazem toho, že pes je zdravý a disponuje požadovanými vlastnostmi.“ Splnění této zkoušky je pro německé boxery zároveň i jednou z podmínek pro zařazení do vyššího, tzv. výběrového typu chovu, avšak v případě zájmu je zkouška otevřená i pro zájemce se psy jiných plemen.
Začátkem června jsem se tedy rozhodla pro termín 6.11.2010 v ZKO Kladno-Rozdělov, pod záštitou středočeské pobočky Boxer klubu ČR. Od srpna jsem Ajbinku začala poctivě připravovat a přidávala jsem postupně zátěž. Pět dní před termínem jsme obdržely podrobný itinerář včetně fotografií (což se později ukázalo coby velmi prozíravé), popis zkoušky jsme měly nastudovaný již předem, nezbývalo než doladit formu a vyrazit na start.
Vytrvalostní zkouška (nebo chcete-li AD Prüfung) v českém podání obnáší absolvování trati o délce 20 km ve stanoveném limitu maximálně 3 hodiny. Pes, upoutaný na vodítku, se pohybuje vedle psovoda, který má na výběr ze dvou možností – běh (případně rychlá chůze) nebo jízda na kole. Zkouška je rozdělena do tří úseků – první je dlouhý 8 km, následuje první kontrola a přestávka 15 min. Po dalších 7 km opět kontrola a přestávka 20 min. Poslední úsek je dlouhý 5 km. Po dosažení cíle a 20-ti minutové přestávce rozhodčí ještě ověří ochotu psa k práci – provádí se ovladatelnost na vodítku, například podle ZM. Zkouška se koná pouze tehdy, pokud venkovní teplota není vyšší než 20°C a nižší než 0°C a zúčastnit se jí smějí pouze psi starší 12 měsíců.
Nám počasí velmi přálo, psi byli dychtiví vydat se za dobrodružstvím, bylo odstartováno. S Ajbinkou jsme vyrazily na trať jako druhé v pořadí, avšak vzhledem k tomu, že jsem jela na kole, jsme brzy první pěší závodníky minuly a dostaly se do čela smíšeného pelotonu. Neznaje lokalitu ani místní poměry jsem v lesoparku za Kladnem, míjejíc běžce, pejskaře, cyklisty i jezdce na koni brzy zjistila, že vzít cyklodržák na psa byl výborný nápad, že se zkrátka volná ruka hodí. Dbalá předchozích rad vedoucí akce „pokud si nejste jisti, sledujte černožluté praporky“ a nevidouc krom prvních dvou tří v průběhu prvního úseku už žádný další, došlo mi, že fáborky, možná dílem nějakého místního vtipálka, už nejspíš dávno opustily les. Od té doby jsem už po zbytek cesty itinerář nedala z ruky. Dokonce jsem si černobílou verzi, kterou jsme obdržely na startu, vyměnila za barevnou, kterou jsem měla v kapse bundy, abych tak měla barevnou předlohu přesně v souladu s podzimní krajinou. Na tisíckrát jsem děkovala organizátorce a autorce trasy, paní Tereze Merhautové, za její fotografie z křižovatek lesních cest! Později, na začátku naučné stezky Mrákavy, se mi podařilo zorientovat se i díky fotografii v popisu cesty, souhlasilo dokonce i rozestavení popelnic a zaparkovaných aut!
První úsek jsme tedy zdolaly – itinerář jednoznačně tvrdil – „Míjíte lavičky, cesta je upravená a široká = jedete správně!“ Na tachometru bylo stanovených 8 km, mířily jsme na první kontrolu – a přijely jsme jako první! Po příjemném rozhovoru s paní rozhodčí, kdy Ajbinka namísto odpočinku systematicky pročesávala opuštěný cvičák, jsme se vydaly na druhý úsek. Tady už trať vedla nádhernou krajinou - úžasná příroda, lesy, Turyňský rybník s desítkami rybářů, jinak nikde na trati ani noha, cesta perfektně značená, Ajbinka si vesele vyklusávala. Za vesnicí Tuchlovice-Srby nás čekalo prudké stoupání a na patnáctém kilometru druhá kontrola. Po dalším příjemném rozhovoru a krátkém exkurzu do historie obce Libušín jsme pokračovaly převážně lesem na další kontrolní bod, který byl zároveň i cílem trasy. Na cvičák jsme se s Ajbinkou vracely příjemně vyrelaxované. Spolu se skupinkou boxerů, kteří doběhli v podobném čase jako my, jsme ještě pod dohledem paní rozhodčí Ing. Michaely Martinů předvedly krátkou poslušnost a dozvěděly se, že zkoušku jsme úspěšně splnily! Určitě se nebudu mýlit, když napíšu, že to byla první sportovní akce, kterou si Ajbinka skutečně užila – co může být ze psího pohledu víc, než běhat po lese a přitom skládat zkoušku?
STOPOVÁNÍ PRO MAMINKY
Ne, že bych si myslela, že stopování s pejskem je ideální zábava pro nudící se maminky na mateřské. To spíše naopak – avšak obojí máte doma a se štěňátkem je potřeba už začít....
Předpokládám, že metodiku nácviku znáte, pomůcky pro práci se psem máte, jen vám schází průprava co a jak udělat, když jdete šlapat a zvedat stopu s miminem na ruce.
Co vám tedy nácvik stop umožní, resp. usnadní?
Za prvé: pořiďte si na dítě vhodné nosítko. Záleží jen na vás, co vám bude nejlíp vyhovovat.
NAŠLÁPNUTÍ STOPY
a) KLOKANKA
Lehká, skladná. Výhodou je, pokud lze měnit polohy dítěte z jednoho na druhý bok (dítě je čelem od vás), případně i dát na záda. S dítětem v klokance se můžete při kladení pamlsků celkem snadno ohnout, přičemž dítěti tento pohyb nevadí, docela pohodlně sedí a sleduje cvrkot. Moje holčička (18 měsíců) rychle pochopila, oč běží a vida, že jdeme na stopu, s radostí oznamovala “Ajbinka pájíka“ (Ajbinka bude papat páreček).
b) KROSNA
V porovnání s klokankou těžší, méně skladná (pokud nejdete jen na stopu, ale po jejím zvednutí chcete kupříkladu ještě pokračovat procházkou). Klokanku hodíte prázdnou na záda nebo ji necháte jen tak viset na boku a dítě cupitá vedle vás a je vám, jako byste nesly jen lehoučký batůžek (malý batůžek se vám případně ještě na ta záda vejde, můžete tam dát psí i dětské věci), kdežto s krosnou na zádech snadno pocit lehkého žití ztrácíte a taky pokud krosna nemá dost prostorných kapes na psí i dětské nezbytnosti, další batoh na záda už nedostanete.
S dítětem v krosně na zádech kladete pamlsky na stopě v podřepu. Co pamlsek, to dřep. Celkem záhul na kolena, přitom s každým shýbnutím se krosna s dítětem připlácne k vašim zádům, což se dítěti přestane líbit asi tak po desátém pamlsku a vy ke konci stopy vzýváte pána boha a prosíte o pozdější odměnu minimálně v podobě FPr8. Přesto i tohle je docela dobře použitelná varianta.
c) DÍTĚ NA RUCE
Z vlastní zkušenosti nejnáročnější možnost ze všech zde uvedených. Dítě nutno mít na boku obkročmo a jednou rukou ho držet. Kladení pamlsků možno ohýbáním (nepohodlné pro dítě a únavné pro vás) nebo přidřepnutím. Přidřepnutí dítě sice nijak neomezuje, tudíž je celkem v klidu, avšak relativní volnost v porovnání s klokankou, kde je dítě stabilizované v jedné poloze, mu dává pocit svobody a tudíž se přelévá ze strany na stranu ve snaze pomoci mamince, ať už pamlsky klást nebo ujídat.
Přesto se mi verze dítěte na ruce + dřepy dobře osvědčila, jdou udělat dva kroky naráz, dřepnout, umístit oba pamlsky, zvednout se atd. Výborný trénink pro stehenní svaly.
ZVEDNUTÍ STOPY
a) Pokud jste měly dítě při šlapání stopy na ruce / v klokance / v krosně, půjdete ji s dítětem na ruce / v klokance / v krosně pravděpodobně i zvednout.
b) Možné je taky zaměnit dítě za psa. Psa vyzvednout z úvazu, dítě na tomto místě ponechat a jít se psem stopu zvednout. Vystavujete se tak jistému stresu, neboť dítě na místě jen málokdy počká. Ztrácíte nad ním kontrolu i možnost ho jakkoliv usměrňovat a je jen na dítěti, jestli vyčká (v klidu nebo řvoucí), půjde za vámi nebo se naopak vydá opačným směrem (řeka, les...) nebo se zabaví jinak.
Z doslechu znám ještě jedno řešení, a to doslovnou záměnu dítěte za psa – ano, jistá maminka skutečně na úvaze zanechala ratolest. Toto je naprostý nesmysl, takže jsem ani nepátrala po podrobnostech, jak dotyčná matka situaci prakticky zvládla (jako třeba jestli i dítě mělo vlastní postroj...)