HISTORIE PLEMENE HOLANDSKÝ OVČÁK

Zdroj:  Enzyklopädie der Rassehunde, Hans Räber, Band 1, Kosmos Verlag, Stuttgart, 1993

            Encyklopedie psích plemen, Hans Räber, svazek 1, Kosmos Verlag, Stuttgart, 1993

Překlad:    Jana Mertlíková

V Holandsku se využívali přibližně od začátku 18. století psi, kteří spolehlivě pomáhali pasákům ovcí při práci. Díky své užitečné všestrannosti byli tito psi zároveň i odvážnými ochránci domu, dvoru i svého majitele a uplatnili se též coby šikovní lovci krys a myší i jako tahouni malých povozů.

Poměrně dlouho po založení nizozemského Klubu holandských ovčáků (klub byl založen v roce 1898), a sice až v roce 1960, bylo plemeno uznáno mezinárodní kynologickou federací FCI. V roce 1908 byl holandský ovčák rozčleněn dle tří variet – krátkosrstá, dlouhosrstá a hrubosrstá varieta s žíhaným zbarvením srsti.

V literatuře je holandský ovčák zmiňován jen zřídka nebo jen  velmi okrajově, což také přispělo k tomu, že plemeno nikdy nevešlo v obecnou známost. Ludwig Beckmann, německý malíř a spisovatel, popsal ve svém souboru standardů (Geschichte und Beschreibung der Rassen des Hundes,1894, Kynos-Verlag, Mürlenbach/Eifel  – Historie a popis psích plemen, 1894, nakladatelství Kynos, Mürlenbach/Eifel  pozn. překladatele) pouze ovčáka belgického. Také německý kynolog a malíř Richard Strebel (Die deutschen Hunde und ihre Abstammung, 2. Bd., Verlag E. Ertel, München, 1903 – Němečtí psi a jejich původ, 2.svazek, nakladatelství E.Ertel, Mnichov, 1903, pozn. překladatele) byl velmi stručný, napsal doslovně: „Holandští ovčáci jsou těm našim velice podobní, avšak všiml jsem si, že většina jich má strměji nasazený krk, díky čemuž holanďan působí o něco sebevědoměji, také jeho hlava se zdá být o něco kratší. Samozřejmě se tento rozdíl stále více stírá.“ Rakouský kynolog Emil Hauck (v roce 1966) převzal standard z roku 1938 a plemenem se zabýval také jen velmi stručně, napsal: „Holandský ovčák se odlišuje od ostatních evropských rázů ovčáků jen nepodstatně. Hlava je sice protáhlá a není široká, je ale kratší než hlava německého ovčáka. Trojúhelníkové vztyčené uši jsou středně velké, oči tmavé. Paspárky a šavlovitý ocas jsou nežádoucí. Srst: a) krátká s hustou podsadou, b) dlouhá, c) hrubá; barva různá. Fleky jsou nežádoucí. Kohoutková výška vyšší než 50 cm. Hmotnost ca. 23 kg.“ Ve své knize (Der deutsche Schäferhund in Wort und Bild, Verlag des „Vereins für Deutsche Schäferhunde (SV)“, München, 1921 – Německý ovčák slovem i písmem, nakladatelství „Spolku německého ovčáka“ – „SV“, Mnichov, 1921 – pozn. překladatele) nesdělil Max von Stephanitz, pruský císařský jízdní rytmistr, významný chovatel psů a především zakladatel plemene německý ovčák, také žádné bližší údaje, omezil se jen na následující poznámku: „V Holandsku jsou pro místní ráz ovčáků uznány tři variety podle typu srsti; krátkosrstý, hrubosrstý a dlouhosrstý. Psi jsou jinak úplně stejní jako ti naši, mají silnou kostru, v průměru však o něco jemnější – minimální požadovaná kohoutková výška u psů je 53 cm, u fen 50 cm – podobně jako u našich ovčáků na severozápadě, jejichž výška je menší. Pro své plemeno založili chovatelé „Klub holandských ovčáků“ se sídlem v Amsterodamu. Klub se v porovnání s belgickými chovatelskými kluby nezaměřil příliš na chov podle barvy a je toho názoru, že barva je nepodstatná.

Různé zmínky ve staré literatuře: spisovatel Jacobus Craandijk z Drenthe popsal práci ovčáckých psů ve zprávě z roku 1881 „Wandelingen door Nederlandmet pen en potlood" (Putování Holandskem s perem a tužkou) následujícím způsobem: „Uprostřed bekotu ovcí směle kráčí pasák, občas promluví ke svému hrubosrstému pomocníku, který neúnavně koná svou práci. Shání zaostávající ovce zpět ke stádu a jehňata pobízí k pokračování kupředu. Jdeme přímo středem stáda. Ovce si naší přítomnosti nijak nevšímají. Pes si se svým pánem vymění jediný pohled, jako by se ho chtěl zeptat, jestli nás smí nechat projít. Pasák  na náš pozdrav odpovídá krátce, ale ne nevlídně.“ J. Eigenhuis popsal šikovnost jednoho ovčáckého psa v roce 1905 v sérii článků na pokračování pod titulkem „De Wereld“ (Ze světa). Stručně řečeno vyprávěl o tom, jak pasák každé ráno vybízel pronikavým pískáním na prsty ostatní vesničany, aby na toto znamení vypustili všechny ovce ze svých stájí. Protože byl pro tuto práci vybrán vesnickou komunitou, musel pokaždé časně ráno převzít veškeré ovce včetně jehňat a navečer je zase v pořádku vrátit domů. Pastvinou bylo obecní vřesoviště. Pes obecního pasáka se jmenoval „Siep“. Než vyrazili na pastvinu, sehnal pes na pasákovo zapískání ke stádu i tu nejposlednější ovečku. Pes neúnavně pobíhal kolem stáda, aby udržel všechny ovce pohromadě. Avšak neudržoval je v příliš těsném postavení, nýbrž jen tak, aby každá ovce měla dost vlastního prostoru a pastvy, takže ovce byly sice volné a mohly se libovolně pást, přesto však byly stále pod kontrolou. Pokud se nějaká ovce odloučila, „Siep“ ji hned přivedl zpátky. Podle slov pasáka nemusel psa učit „všechno“, ale jen to „speciální“. Díky tomu pes rozuměl pánovi ve všem a mohl tak co nejpřesněji vykonávat vše, co po něm pán požadoval. Známý ilustrátor Cornelius Jetse opatřil tento příběh dvěma kresbami psa, které bezpochyby a jednoznačně znázorňovaly krátkosrstého holandského ovčáka.

Nepatrné rozdíly mezi holandskými a belgickými ovčáky lze z velké části vysvětlit politicky, historií plnou změn. Poté, co v roce 1815 bylo na Vídeňském kongresu vyhlášeno Spojené království nizozemské a došlo ke spojení Belgie a Holandska, v roce 1830 vypukla revoluce, při které Belgičané přemohli nizozemské vojsko. Nato bylo v  roce 1831 založeno na Londýnské konferenci Království belgické s provinciemi Valonsko a Flandersko. Po marných bojích za znovunabytí ztracených území uzavřeli Holanďané v roce 1839 s Belgií konečně mír. Belgičtí Vlámové jsou však stále ještě  jazykově i kulturně mnohem více blíže Nizozemí než francouzsky mluvícímu Valonsku. Jazykové rozepře ještě opakovaně vzplály a tak není divu, že na jedné nebo druhé straně stále se měnící hranice měli pasáci stále ty samé psy a nebyl to vzhled psů, nýbrž jejich upotřebitelnost, která byla jediným chovatelským cílem.

Centrem chovu bylo v počátcích severní Brabantsko (Brabantsko – historické území na belgicko-nizozemských hranicích, od roku 1830 součást Belgie. Severní Brabantsko je v současnosti nizozemskou provincií - pozn. překladatele), obklopené rozsáhlými vřesovišti, které se na jihu rozprostíralo až za belgické hranice k oblasti Kempen a na východě až do provincie De Peel. Rozsáhlá vřesoviště se nalézala také  v oblasti Achterhoek, Overijssel a Drenthe. Ve všech těchto oblastech byla menší či větší stáda ovcí (okolo roku 1860 to bylo celkem více než 800.000 pasoucích se ovcí), která doprovázeli pasáci se svými psy. Ovčí stáda zabrala i písečné přesypy, neboť duny nemohly být využity jiným způsobem.

Aby se zabránilo vniknutí ovcí na vzácnou úrodnou půdu,museli rolníci vybudovat velké valy ze zeminy, zpevněné dubovými fošnami. Pokud ovce chtěla přelézt tento val, ovčácký pes bleskurychle na povel „Los Siep“ („dělej, Siepe“) vyrazil do směru, kam ukazoval pasák prstem, aby odpadlíka co možná nejrychleji zase přihnal zpět do stáda. Ovčáckému psovi se říkalo „Siep“ (= proud). Toto slovo souvisí s výrazem „siepelen“ nebo též „sijpelen“, což znamená v překladu „proudění vody“. Proto nosili ovčáčtí psi často jména řek, aby tak byli chráněni před všemi zlými duchy. V Drenthe  a v t´-Gooi požívali pasáci velké úcty, neboť rolníci je kvůli jejich znalostem léčivých bylin rádi používali i coby rádce v oblasti chovu dobytka. V jiných oblastech Holandska ale patřili na okraj společnosti, dostávali od sedláků nejnižší platy a vedli velmi nuzný život. Větší úcty se dostávalo jejich psům, o kterých se tradovalo, že jsou rychlí a pilní. Pro chudé pasáky nebyli psi jen pomocníky v pasení ovcí a hlídacími psy, byli i pomocníky v pytlačení. V Brabantsku se psovi často říká „Spits“. Obojí,  „Spits“ i „Siep“, byla vlastní jména pro psa, ne označení pro nějakou konkrétní rasu.

Ve své dnešní podobě je holandský ovčák známý od počátku 18. století. Holandští ovčáci se dostali také do Austrálie, tehdy se svými holandskými osadníky. Později zde spolupůsobili při vzniku australského chovu ovčáckých psů (kelpie a australský honácký pes). V poslední třetině 19. století se začali kynologové v Nizozemí zajímat o své tuzemské ovčácké psy. V Německu to byl jízdní rytmistr Max Emil Friedrich von Stephanitz, který pomohl německému ovčákovi k mezinárodnímu uznání. V Belgii zavedl čistokrevný chov belgických ovčáků Adolphe Reul (profesor institutu pro veterinární medicínu v Cureghemu u Bruselu, pozn. překladatele).

11./12.04. 1874 se objevil první „národní pastevní pes“ na výstavě v Amsterodamu.

V roce 1875 spatřil světlo světa první popis plemene, zněl takto: středně velký, štíhlý, ale silný, na poměrně vysokých  nohách. Hlava je dlouhá s vysokým čelem a špičatým čenichem; oči umístěné hluboko;  uši vzpřímené, někdy ve špičkách i překlopené; ocas je silně osrstěný s lehkým praporcem na spodní části, je nesený vodorovně, ve vzruchu poněkud zahnutý; celé tělo je pokryto hustou hrubou srstí; převládající barvy jsou žlutohnědá, tmavě šedá nebo černá. (Tento popis by se mohl týkat jak plemene schapendoes neboli holandský ovčácký pudl, tak i plemene holandský ovčák).

V roce 1878 se konala druhá výstava psů. Ve výstavním katalogu už nebylo uvedeno „národní pastevní pes“, nýbrž „holandský ovčák“ (Hollandse Herdershond), což ovšem způsobilo jistý chaos, neboť tento pes nebyl typický „holanďan“, spíše to byl „nizozemský ovčák“, rozšířený v oblastech Brabantska, Veluwe, t´-Gooi a Drenthe, tam tedy byl jeho domov, ne ve venkovských oblastech, ve kterých nebyla žádná vřesoviště. (Holandsko zabíralo tehdy území mezi ústím řeky Maasy a sladkovodní plochou Zuidersee, sestávalo z provincie Jižní Holandsko s hlavním městem Den Haag a Severní Holandsko s hlavním městem Haarlem.)

V období let 1890 - 1900 byli na stále častějších psích výstavách ojediněle k vidění psi rolníků a ovčáčtí psi neznámého původu.

V roce 1892 byl v Belgii založen Klub belgických ovčáků (Club für Belgische Schäferhunde), s počtem 117 chovných psů v předešlém roce; psi byli rozděleni dle čtyř variet na dlouhosrstého černého groenendaela, hrubosrstého laekena, krátkosrstého hnědě žíhaného mechelarse (malinoise) a dlouhosrstého hnědočerveného tervuerena.

V letech 1874 až 1898  se i přes stoupající zájem nizozemských kynologů na výstavách neobjevilo více než deset národních ovčáků.

13. května roku 1898 se dalo dohromady 12 přátel nizozemského ovčáka s cílem zahájit přípravy pro založení vlastního spolku.

12. června roku 1898 byl v Utrechtu z iniciativy 17 zakládajících členů založen nizozemský Klub holandských ovčáků (Nederlandse Herdershonden Club, NHC). Byly stanoveny následující charakteristické znaky plemene: šest různých variet: krátkosrstá, se středně dlouhou srstí,  s dlouhou otevřenou srstí, s dlouhou přilehlou srstí, se zježenou srstí a varieta hrubosrstá. Šlechtění s ohledem na upotřebitelnost; barva a typ srsti se přitom prozatím nebere na zřetel; povoleno je vše – včetně bílých znaků na hlavě, končetinách i špičce ocasu. Podstatné bylo plně zachovat upotřebitelnost plemene. Protože standard byl rozvleklý a ne jednoznačně výstižný, co se představ  o exteriéru psa týče, v chovu došlo následně k problémům, neboť psi byli typem příliš malí, příliš lehcí a příliš chrtovití.

V roce 1906 byl v tomto ohledu standard znovu důkladně přepracován: namísto šesti variet byly povoleny už jen tři, krátkosrstá, dlouhosrstá a hrubosrstá. Výška minimálně 55 cm pro psy a 50 cm pro feny. Bílé znaky na hlavě ne, povolené jsou pouze na prsou a prstech. Protože pasáci, stejně jako i rolníci stále ještě nejevili větší zájem o čistokrevný chov svých psů a za znak čistokrevnost považovali spíše jen upotřebitelnost, tudíž z jejich strany nevycházela v oblasti šlechtění žádná iniciativa, odstoupili ze svých funkcí prezident klubu, jakož i několik členů představenstva. V Německu to bylo s německými ovčáky (pod vedením Maxevon Stephanitze) úplně jinak, též v Belgii s belgickými ovčáky (pod vedením profesora Adolphe Reula), neboť počty jejich čistokrevně chovaných ovčáků plynule narůstaly. Píle těchto chovatelů ze sousedních zemí holandskému ovčákovi nesmírně škodila.

V roce 1907 zaslal tehdejší sekretář nizozemského klubu, pan Clarion, výzvu ministrovi války i policejním komisařstvím, s upozorněním na vhodnost využití holandského ovčáka coby policejního a válečného psa, neboť s vymizením velkých ovčích stád a s přeměnou rozsáhlých vřesovišť na ornou půdu přišli psi o svůj denní chléb, práci na pastvinách. Na základě této výzvy začala policie využívat holandské ovčáky coby stopovací a strážné psy. Osvědčili se ale také coby slepečtí psi.V roce 1910 doporučil L. Seeger (jeden z nejznámějších odborníků na tehdejší chov ovčáků v Holandsku) za účelem odlišení plemene od belgických ovčáků vymýtit z chovu celočerné psy, tudíž znemožnit jejich další využití v chovu. Chovatelé se měli zaměřit na psy kaštanově hnědé. Později navrhl, aby do budoucna byli chováni už jen psi světle nebo tmavě žíhaní, aby se tak jednoznačně odlišili od belgických i německých ovčáků. Tímto si holandský ovčák měl zachovat svou vlastní identitu a jedinečnost. Před první světovou válkou byli přikříženi němečtí ovčáci, aby holanďan získal větší výšku i mohutnost. Potom ale bylo třeba mnoho trpělivé práce, aby byli kříženci z chovu opět eliminováni. V roce 1914 byly ze standardu vyškrtnuty veškeré bílé znaky. Povolené barvy byly už jen světle a tmavě žíhaná, zlatě a stříbrně žíhaná u krátkosrsté variety; modrošedá, pepř a sůl, světle a tmavě žíhaná u hrubosrsté variety a kaštanově hnědá, zlatě a stříbrně žíhaná u variety dlouhosrsté. V letech 1918 - 1937 bylo do nizozemské plemenné knihy zapsáno ještě 18 krátkosrstých holandských ovčáků neznámého původu. Poté už toto možné nebylo.V roce 1935 klub rozhodl o rozšíření přípustných barev, aby se zabránilo nežádoucímu zužování chovné základny. Povoleny byly opět barvy: žlutá, červená, hnědá a šedá u krátkosrsté variety; žlutá, červená a popelavě šedá u hrubosrsté variety. S počátkem druhé světové války přišlo v chovu nazmar mnoho z toho, co bylo dosud tak namáhavě budováno. V roce 1960 byl standard znovu pozměněn, neboť holandští ovčáci se příliš podobali belgickým. Povolené zůstaly už jen barvy: u krátkosrsté variety zlaté a stříbrné žíhání; u hrubosrsté variety barva modrošedá a pepř a sůl a u dlouhosrsté variety zlaté a stříbrné žíhání. Kaštanově hnědá byla opět vyškrtnuta.

V tomto roce též FCI uznala holandského ovčáka za samostatné plemeno. O přípustných typech srsti se ale stále znovu a znovu vedly diskuse. Krátkosrstý holandský ovčák měl být ze standardu vyřazen ve prospěch hrubosrstého, uvažovalo se i o zavedení jednotného standardu pro všechny tři variety. Stále znovu byl holandský ovčák křížen s belgickým a dokonce se uvažovalo o tom, že by belgičtí a holandští ovčáci mohli být spojeni v jedno plemeno, tzv. „brabantského ovčáka“, což však naprosto nenašlo pochopení u Belgičanů. V 60-tých letech se chov začal zotavovat. Svědčí o tom zápisy v nizozemské plemenné knize (Nederlands Honden Stamboek, NHSB): v letech 1961-1968 bylo zapsáno 332 krátkosrstých, 357 hrubosrstých a 57 dlouhosrstých holandských ovčáků.

Počátky čistokrevného chovu dlouhosrstého holandského ovčáka:dlouhosrstý holandský ovčák zůstával v rámci plemene dlouho odstrkovaným dítětem. V roce 1898, v době založení klubu, nebyl sice P. Drost z Haarlemu jediným přítomným chovatelem dlouhosrsté variety, avšak se svou chovatelskou stanicí „van Haarlem“ byl tím nejdůležitějším. Kromě několika krátkosrstých psů měl také pět dlouhosrstých. V letech 1903-1905 bylo do plemenné knihy zapsáno deset dlouhosrstých jedinců z CHS „van Haarlem“, většina z nich byla žíhaná. V roce 1906 se na výstavě v Haarlemu předvedlo už jen několik málo jedinců v dobré kvalitě. To naznačilo, že po dobrém startu přichází v chovu dlouhosrstých holanďanů k úpadku. V roce 1907 napsal sekretář klubu, H. J. Clarion, že dlouhosrstý holandský ovčák se objevuje stále vzácněji a jen zřídkakdy v dobré kvalitě. V letech 1908 - 1909 bylo dlouhosrstých jedinců ještě méně. V roce 1910 napsal p. Clarion: "Dlouhosrstí holandští ovčáci nadobro mizí.“ V roce 1906 se chovatel P. Drost vystěhoval do USA, což vedlo k tomu, že během následujících pěti let se chov této krásné variety prakticky zhroutil a klesl na nulu. P. Drost se sice na krátkou dobu, do roku 1908, ještě vrátil, avšak přesto to znamenalo téměř konec chovu dlouhosrsté variety. Ojediněle se ještě dlouhosrstí jedinci objevili na výstavách, avšak o plynulém pokračování chovu tu nemohla už být žádná řeč.

"Margando", krátkosrstý šampión (nar. 10.04.1920), měl sice ještě se dvěma různými fenami opravdu pěkné dlouhosrsté potomky, za zmínku stojí především „Brutus“ a „Olivia“. „Brutus“ byl ale v roce 1928 odcizen a už se nikdy neobjevil. Fena „Olivia“ odchovala v roce 1929 vrh po dlouhosrstém psovi neznámého původu, narodili se tři psi a čtyři fenky. Majitel psa Marganda a chovatel CHS „Margando Brutus“, A.M.A. Verhaar, o tomto pozoruhodném vrhu napsal v roce 1929 článek do časopisu De Hond“ (Pes). Na fotografiích, přiložených k článku, byli opravdu krásní a typičtí dlouhosrstí psi. O dalším vrhu Olivie se psem jménem „Bello“ už se neví nic. Cenný chovatelský materiál se tedy beze stopy ztratil a chovatelé se domnívali, že dlouhosrstý holandský ovčák definitivně vyhynul. Do té doby, než se v roce 1933 znovu objevil jeden pes neznámého původu. Tehdejší sekretář klubu J. F. W. Turion, o tomto nálezu napsal v časopise „De Hond“ (Pes) následující řádky: „Pokud teď okamžitě něco nepodnikneme, stane se dlouhosrstý holandský ovčák definitivně minulostí.“ (Fotografie vpravo a vlevo – „Falco“, je považován za praotce současného dlouhosrstého holandského ovčáka; obrázek vpravo pochází od H. Thierera, z roku 1934, je ve vlastnictví Dr. L.F. Triebelse a byl převzat z knihy De Hollandse Herdershond, L.F.Triebels a Lia Helmers-de Regt, 1982.)

Jelikož „Falco“, který pravděpodobně pocházel z Brabantska,se zalíbil královně-matce Emmě, vzala si ho v roce 1933 na královský zámek do města Soestdijk coby hlídače. V roce 1938 se objevil ještě druhý dlouhosrstý pes neznámého původu. Toho času se Klub holandského ovčáka (NHC) domníval, že dlouhosrstého holandského ovčáka už nelze zachránit. Avšak penzionovaný zvěrolékař jménem Dr. W. v.d. Akker, který se vrátil do vlasti z Nizozemské Indie (choval v tamějších koloniích německé ovčáky), tento názor nesdílel. V roce 1937 vstoupil do NHC coby chovatel dlouhosrstého holandského ovčáka.

V roce 1939 získal díky zprostředkovateli jménem Ir. J. Voskens z Tilburgu fenu neznámého původu, pocházela z oblasti Loon-op-Zand. V roce 1939 odchoval vrh s královským psem „Falco“ a fenou "Addri van het Eigen Land". "Addri" a "Falco" se tedy stali oficiálními předky moderního holandského dlouhosrstého ovčáka. Jelikož „Falco“ byl bohužel v chaosu války 10.05.1940 zabit, byl tento vrh prakticky jedinou příležitostí k záchraně plemene. Bohužel, krásná zlatohnědě žíhaná fena z tohoto vrhu byla přejeta a dva nádherní psi zemřeli na psinku. Dr. v.d. Akker se však nevzdával a šel si neústupně dál za svým cílem, dále se pídil po dlouhosrstých psech neznámého původu. I takto nabytým psům dával jméno své chovatelské stanice, takže zpětně lze jen stěží vysledovat, které psy v.d. Akker skutečně sám odchoval. Asi 10 nebo 15 let takto na vlastní pěst choval dlouhosrsté holandské ovčáky, aniž by je dával zapsat do plemenné knihy a aniž by o výsledcích své chovatelské činnosti informoval klub, neboť nestrpěl, aby mu do jeho práce někdo zasahoval. Aniž by ho někdo obtěžoval a aniž by se sám musel podřizovat předpisům ze strany klubu, mohl nerušeně sledovat  cíle, které si sám vytyčil, což se zpětně ukázalo coby prospěšné, skutečně se mu podařilo dlouhosrstou varietu zachránit. Chovatelským cílem Dr. v.d. Akkera byl čilý, pohyblivý, pěkně osrstěný žíhaný pes dobré a spolehlivé povahy. V roce 1951 poprvé své chovné psy vystavil na výstavě klubu NHC v Utrechtu. Nebyli to ale jediní dlouhosrstí psi, kteří se po válce chovali. V letech 1945 - 1949 nezávisle na Dr. v.d. Akkerovi odchovali chovatelé Arb v Tilburgu a v. d. Klundert ve městě Udenhout tři vrhy neznámého původu, avšak pro účely chovu opět bohužel dále využiti nebyli. V roce 1948 oba své psy vystavovali. Chovatelský základ, který vybudoval Dr. v.d. Akker, zůstával stále zachován. Ještě dlouho po svých osmdesátých narozeninách zůstával dr. v.d. Akker velmi aktivní coby rozhodčí i jako chovatel. Zemřel v roce 1979 v požehnaném věku 96 let. Tehdy bylo v Nizozemí už zase na 200 dlouhosrstých holandských ovčáků. Jeho dcera vedla potom chovatelskou stanici „Van het Eigen Land“ ještě nějakou dobu dále. Dvakrát – v roce 1966 a 1967 - došlo se svolením Nizozemského kynologického svazu (Raad van Beheer) k přikřížení krátkosrstého holandského ovčáka, a sice za účelem rozšíření úzké chovatelské základny dlouhosrsté variety. V roce 1984 byl přikřížen i belgický ovčák tervueren (pes), aby se tak chovatelská základna ještě více rozšířila a aby se zlepšila maska a postavení uší. Po roce 1971 nebyl do nizozemské plemenné knihy zapsán už žádný další ovčák neznámého původu. Od roku 1944 do roku 1960 bylo zapsáno celkem jen 16 psů, v letech 1961-1968 už 57 psů. V roce 1980 se narodily tři vrhy s celkem 17-ti štěňaty, v roce 1981 pět vrhů s 32 štěňaty. Dnes, zdá se, je již chov dlouhosrsté variety stabilizován, ačkoliv počet zapsaných štěňat v Holandsku činí za posledních 10 let každoročně jen ca. 70 – 100 štěňat.